můžeme se

pod to podepsat

Viola Jíchová je spisovatelka věnující se psaní lyrické poezie, psaní písňových textů a tvorbě melodií. Narodila se v roce 1982 a žije ve Zdicích u Berouna. Knižně debutovala v roce 2009 básnickou sbírkou Veselé slzy, za níž obdržela nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Následovaly sbírky Doteky snů (2011), Odlesky a hlubiny (2012), Brána života (2014). V tvorbě se z počátku zabývala abstraktním pojetím skutečností a poté přešla do oblasti reálných témat. V současné tvorbě se dostává domů. Ne domu nebo bytu, ale k vědomí a smyslu života.

Též se věnuje psaní krátkých prozaických úvah, kterými své sbírky doplňuje. Některé své básně sama zhudebňuje. Účastnila se několika literárních soutěží, v nichž se umístila na předních místech. Např. soutěž Nejsem na světě sám. V roce 2016 jí vyšla báseň ve sbírce Praha ve100 slovech. Spolu s kolegy malíři a fotografy se účastnila v Praze několik společných výstav. Nově vydala básnickou sbírku Na misce vah.

Ačkoli jsou jednotlivé básně sbírky spíše lyrické, pozornému čtenáři neujde, že dohromady vytvářejí určitý celek, že jde o ucelený příběh, který se musí číst od začátku do konce. Kniha je cestou písaře Slunce ke Svatému grálu, opravdové růži a do Nové Země, která se uskutečňuje na základě promluv Otce Slunce, Matky Země a Mrtvého moře. Potomek Trůnu, obdarován modrou krví, cestuje v knize časem i prostorem, jako vzácný gen kolující mezi generacemi pro staletí. Vrací se na počátek existence lidstva na Zemi a hledá odpověď na otázku, jak vznikl svět a co je za tím, že stále existuje. Vnímá schopnost člověka vážit během své pozemské existence své hodnoty a vše pokládá na misku vah. V knize nevystupují lidé a ni jiné živé bytosti obývající Planetu Zemi, či Vesmír. Autorka v knize dává prostor věcem, pojmům, přírodě, hojně používá personifikaci. Najde dědic Země cestu do světa  hrdinů Katedrály moře? To se v knize dovíme, ale musíme si udělat nejen čas, ale také místo v naší mysli.

Obálku knihy tvoří obraz s názvem PEVNOST. Jeho autorkou je česká malířka Irana Trefilová.

MATKA

 

Proč zemřela matka

a děti pro ni truchlí

byla milována

proč odešla v té chvíli.

 

Byla dobrá matka,

není slyšet její hlas,

byla milována

proč opustila nás.

 

Není naše matka,

krutý osud stihl ji,

byla milována

odpočívá v pokoji.

 

Děti k hrobu matky

nosívají květiny,

nevrátí se zpátky?

Kde jsou oči matčiny?

 

Děti nemají matku,

jejich oči překryl pláč,

podléhají smutku,

řekni, matko, proč a nač?

OPUŠTĚNÍ

 

Jednoho večera viděl jsem Slunce,

při západu vrhlo zář na moje sbohem.

A jen niterní zvon se v tichu rozezněl.

To může se stát.

 

V rozměrech nerozlišitelna

s tyranem v srdci

člověk probíjí se životem

a svrhnout chce zlo v něm.

 

Jako srdce jdoucí cestami,

jehož krev je věčnost a síla

a pro smysluplnost života

hlas šeptá: „Jsi jiná.“

 

Takový je svět

a člověk, ač plný ran a souzen jimi,

přechází jejich mosty

a žízně jejich noci chce vzbudit.

 

Stane se, že rány se zahojí,

že probudí se Dům

a volnosti ptačí pod křídly svobody

dosáhne

a sen objeví se na hladině.

STŘÍPKY ÚKOLŮ

 

Jsou do paměti zaryté,

jako pod kůži,

myšlenky let

mých i vašich.

Někdy usínají, a jindy při nádechu

každé jejich kousky se rvou

a chtějí rozmělnit den

na drobné střípky úkolů.

Některé musím, jiné bych měla splnit,

ty, co jsou žhavým popelem

přeměňuji zpět na

výtečnou chuť a dávám je do misek

pro vás.

Ale ty, co nemají vůni dýmu

neměním

Domovu

 

Já miloval tě vždy svou duší celou,

i ty má vlasti byla jsi mi věrnou,

já měl tě rád pohledem a miloval slovy,

ty měl jsi plášť častokrát jinačí a nový.

 

Já viděl jsem tě v tvém šatu barevném,

ve kterém třpytil ses spolu s podzimem,

přišlo jaro a dalo ti opět jiný šat,

dalo ti vůně, jež vycházely ze zahrad.

 

Ty obdařen jsi býval bílým pláštěm,

já tou cestou procházel jsem každý den,

na mé šaty padaly vločky bílé,

ach, jak miloval jsem ty zimní chvíle.

 

Ty prožil jsi dobu zlou i radostnou,

ty štěstí i válku měl jsi u nohou,

tolika slz prolili jsme v té době,

všude bylo mnoho slz a též krve.

 

Dnes krásné jsou opět závoje tvé.

 

 

ze sbírky Veselé slzy

 

 

 

Nekonečná láska

 

Nekonečná je láska, když má třpyt,

je žárem slunce, jejž nelze uhasit,

je vodou živou, již pije každý,

kdo miluje navždy.

Láska je mocnou silou života,

je květem, který víc neodkvétá,

po zemi láska s lidmi putuje,

šťastna je, když s vážností miluje,

láska je sílou dvou srdcí toužících.

 

 

ze sbírky Doteky snů

 

 

Autorčiny úvahy:

 

Radost je zahrada, co zdobí naše srdce.

Štěstí je cesta do světa, kterou otevírá slunce a láska.

Pravá láska je oblak, který žádný vítr neodvane jinam.

Láska jest lodivod štěstí a předzvěst sebe.

Život je dar, který držíš ve svých rukách a štěstí je to, co dáváš.

Květy si lze vysázet, ale lásku lze jen hledat.

 

 

Galerie

Papyro - stránky sami zdatných autorů vydávajících si knihy převážně vlastním nákladem. a podpora začínajících spisovatelů

Vytvořilo Studio Creatio v roce 2015