můžeme se

pod to podepsat

Básník, spisovatel, písničkář, bytost.

Publikoval 16 knih poezie i prózy, některé z nich také sám ilustroval. Jeho nejnovějším počinem je inspirující román ze současnosti Plyšový Buddha. Zároveň již pracuje na novém románu Odložený Vesmír.

Na začátku roku 2014 spolu s Milošem Löfflerem založil hudební skupinu PraMeny hrající písně z jeho tvorby. Vystupují pravidelně každý měsíc v čajovně Setkání v Praze.

 

Životní motto:

S radostí sdílet to nejlepší.

 

Další myšlenky autora:

 

Také tiše sedět je příběh.

Láska je odvaha milovat.

Ani slunce nevychází před svítáním.

Dovol si letět a narostou ti křídla.

Žádný boj nevede k vítězství.

Pokud znáš jen jednu cestu na vrchol, nikdy jsi nebyl nahoře.

Myšlenky

Zastaveno

Odvaha milovat

V kulisách venkovské samoty se odvíjejí vzlety a pády duše člověka. Co vypadá jako dokonalá idyla, se postupem času proměňuje v pravý opak. Co se jevilo jako zdrcující rány osudu, se nakonec ukáže být tou nejlepší školou života.

Je možné utéct své vlastní minulosti? Jak zastavit neustálý proud myšlenek? Kde končí země a začíná nebe? To jsou některé z otázek, na které by hlavní hrdinka, mladá žena Laura, ráda našla odpověď.

Soubor inspirativních myšlenek na každý den. Přes padesát aforismů doplňují barevné ilustrace Ireny Daňkové. Na sbírku navazuje podobně laděná kniha Moře i studánka.

Možná bych se měl míň smát,

když je na světě tolik pláče.

A možná bych se měl smát o to víc,

aby všichni viděli, jak je to snadné.

Koupila jsem sešit. V obchodě se smíšeným zbožím dole ve vesnici. Hodně silný, aby se do něho všechno vešlo. Všechny netušené věci, které v poslední době vstoupily do mého života a které si nemůžu a nesmím nechat sama pro sebe.

„A co mám koupit tobě?“ zeptala jsem se Rozárky.

Maličká se usmála. „Co bys mi koupila, kdybys mi chtěla něco koupit?“

Koupila jsem bublifuk a barevné křídy.

Šly jsme domů a malovaly po silnici. Co krok, to obrázek. Květiny, stromy, lesní víly. Náš Zablešenec i Černá s Bílou, naše číči. Bílá skutečně bílá, Černá v modrém provedení. Taky Růža se zařadila do toho průvodu. Všichni si myslí, že je koza, protože dává mléko a má rohy, zatímco Maličká ví, že je Růženka zakletá princezna, akorát že ji ještě nikdo nepolíbil. Ona se nepočítá.

„Co ještě namalujeme?“

„Nebe! A sluníčko!“ věděla hned Maličká a už malovala.

Než jsme dorazily na konec vesnice, byly křídy pryč. A to bylo dobře, protože na louce se stejně kreslit nedalo. Ale daly se na ní krásně pouštět bubliny a to jsme dělaly celou cestu až k lesu. Některé letěly s větrem a ztrácely se v dálce nad obzorem. Jiné usedly do trávy a změnily se ve chmýří pampelišek. Jiné zamířily vysoko k nebi a staly se samotným nebem. V lese jsme pouštěly jahody. Z dlaní do úst. Zablešenec nás přišel přivítat kus cesty a potom nás vedl do zahrady.

Pod jabloní, která je tak stará a tak krásná, že jí nemůžeme říkat nijak jinak než Stařenka, stál prostřený stůl a na něm koláč s malinami.

„Nabídněte si, no tak, jenom si vemte,“ pobízel Chlupáč, jako by on sám byl strůjcem toho zázraku.

Sotva jsme se posadily, odběhl spokojeně. Ve chvíli byl zpět i se Smíškem, oba se usmívali. Zablešenec se přivinul k Rozárce a nechal se hladit, Smíšek rozdával polibky.

Smáli jsme se, pojídali koláč, zapíjeli domácí bezovou šťávou. Chlupáč nadšeně přecházel od jednoho k druhému a i Černá s Bílou se přišly podívat, co se to děje pod starou jabloní na kmeni obrostlé mechem a zelenými jablíčky na větvích.

 

Všechno jsem se musela naučit znovu. Věci tak samozřejmé jako je dýchání nebo chůze. Věci, o kterých se na žádné škole neučí a které by se měly učit všude.

 

Nějaké další oči existují za očima, oči, kterýma vidíme ve snu a které se otevírají, kdykoliv vyjdu do zahrady nebo do lesa. Neumím to popsat, vím jedině, že je to skutečné, skutečná brána do jiného světa. Světa, kde i ta nejmenší událost, jakou je snídaně v zahradě, ba jako je pouhé spočinutí mezi keříky rybízu nebo dokonce obyčejné setkání prstů se slupkou zralého plodu, dokonale zapadá do velké skládačky Vesmíru. A člověk není její nepatrnou částí, ale celkovým naplněním a smyslem.

 

Rozárka by mohla být mojí dcerou a v určitém smyslu jí také je. Také však je mojí kamarádkou a učitelkou. Někdy jsem velká já a jindy zase ona. Někdy jsme obě dospělé a někdy zas malá děvčátka. Dvě duše slévající se do jedné, když zapomenou, když se jenom tak rozběhnou po louce nebo si spolu sednou na zápraží a vzájemně si rozčesávají vlasy. Když si vypráví příběhy a je noc, oči přestanou vidět a všechno se zmenší do nepatrných teček vznášejících se ve vzduchu. Sem a tam poletují stříbrné jiskry a nejsou to ani hvězdy ani světlušky, je to čirá hladina světla, kterou je vidět až na samotné dno Bytí. A tam jsem já a je tam Maličká. Žádná z nás nemá tělo ani jméno a máme všechna jména a kdekoliv můžeme být a cokoliv tam dělat.

 

Tu se někdy přihodí, že ne já Rozárčina, ale že ona je mojí maminkou. Drží mě za ruku a vypráví mi o Vesmíru, jako by četla z otevřené knihy. A skutečně. Její hlas má v tu chvíli všechny vlastnosti hlasů maminek, když večer před usnutím vypravují dětem o vzdálených krajích a postavách z pohádek a děti se zatajeným dechem poslouchají. Tak jako poslouchám já, když vypráví Rozárka.

I tvůj anděl strážný

má svého anděla strážného

Tebe

 

Nestyď se vyslovit své přání

možná poblíž stojí někdo

kdo ti může pomoci

je splnit

 

Také moře

začínalo z kapky

 

Ať udělám co udělám

vždy je to míň než polibek

dítěte

 

Kdyby každý člověk na světě

uzdravil alespoň tolik srdcí

kolik jich zlomil

byl by život na Zemi

již dnes podoben ráji

 

Nemůže být šťastný

kdo neděkuje

 

Každá z cest je správná

záleží na tom

kam se chceš dostat

Galerie

Nahoru

Vytvořilo Studio Creatio v roce 2015

Papyro - stránky sami zdatných autorů vydávajících si knihy převážně vlastním nákladem.