Jiří

Weinberger

Jak se člověku přihodí, že se z něj stane spisovatel?

Mohu mluvit jen za sebe. Z vnitřních předpokladů je možná nejdůležitější chuť pozorovat vlastní myšlenkové pochody a to už v dětství, např. „Na co jsem myslel těsně před tím, než mě napadlo tohle?“ „O čem asi byl sen, o němž vím, že byl, ale už nevím, co se v něm odehrálo?“ Jakou měl „chuť“? Jaké asociace mi teď nabízí?

Anebo tohle: napíšu větu, třeba do dopisu, a čtu ji po sobě – a najednou vidím, jaké další možnosti nabízí; tak ji třeba škrtnu a napíšu jinak. Tolik ad spisovatel v dětství a v útlém mládí.

To další se týká hledání místa mezi lidmi – to už jsme, řekněme, na gymplu. Pak přicházejí objevy schopností i neschopností.

Zjištění, že se mě naléhavě týkají rytmus a rýmy v češtině. Hlava probuzená písněmi V+W, S+Š, V+S a mnoha dalšími. Logika přenesená do oblasti, kde se jí tak neříká, tj. do oblasti asociací, kontextů, třeba i v běžném chápání kontextů nelogických.

A dále zjištění, že autor textu může být hercem nejen interně, ale i externě. Že to přináší překvapivé synergické efekty. Když si zakážu vyslovit víc než jedno inspirující jméno, bude tím jedním jménem Ivan Vyskočil. Ale mnoha dalším jsem teď ukřivdil, nebyl a není to jenom I. V.

Co děláš kromě psaní?

Dle staré školy se má dítě naučit číst, psát a počítat. To všechno dělám. Dále pak sport, divadlo (i aktivně, byť jen formou autorských kabaretů); mám 1 ženu, 3 děti a 3 vnoučata.

Největší literární úspěch, úspěchy

Viz www.j-w.cz.

Kolika lidem dáváš přečíst rukopis, než ho vydáš?

Verše a texty písní příslušným skladatelům. Načrtnuté povídky říkám nejprve z hlavy návštěvníkům kabaretů, pak je dopíšu a dalším čtenářem už jsou jenom redaktor a) kterého si vyberu já, b) redaktor, kterého pověří nakladatel.

Máš nějaký spisovatelský režim?

Ne.

Jak se na psaní koncentruješ, co ti pomáhá rozvíjet fantazii?

Stesk a prázdnota, vzpomínka na diváky, jóga, chůze po vlastních stopách, např. při četbě mých polotovarů, hudba skoro všeho druhu.

Myslíš si, že je důležité mít svá autorská čtení? Prezentovat nejen své knihy, ale i sebe?

Ano.

Jaké máš literární plány do budoucnosti?

Souborně vydat nejen verše pro děti (k tomu letos dojde), ale i verše pro dospělé, což bude mnohem tlustší kniha, mj. proto, že tam chci všechny verše pro děti zařadit také. Další scénáře pro jazzově-literární kabarety. Pro mne je prvotní setkání s lidmi a) v jakémsi kavárenském divadélku, b) na zkouškách s muzikanty a spoluherci. Diváci prominou, důležitější je pro mne b).

Rozhovor vedl Luboš Pavel

Kabaret "Obydlený meteorit a jeho knižní vydání", Jan Vodňanský

Textappeal s vůní adrenalinu. Už se prodávají letenky na Mars, zatím ne zpáteční. Nepospíchejte, výlet na „Obydlený meteorit“ vám poskytne srovnatelný záľitek. Autor vás zaplete do svých hříček, ze kterých uľ se nevrátíte, aspoň ne k původnímu stavu své psýché. Show, kterou Jiří Weinberger se svým teamem předvádí (multižánrově komponující klavírista Miloš Kysilka, zpěvačka a skladatelka Hana Tonzarová, flétnista Tomáš Vlk) je geometrická, filosofická, imaginativní i hudebně expresivní. Jiří implantuje kouzla se slovy a představami rovnou do vašich hlav. Show, stylizovaná jako textappeal, „must go on“ – a taky že jde, dokonce dupe, poskakuje, švihne si nenápadné salto. Komično horizontální, vertikální i diagonální.

Bez erotizování konstatuji, že Jiřího W. vzrušuje pronikání do temných dutin, „společný průjezd oběma extrémy (paternosteru)“, jakož i návraty do chaosu světa a světla: „od hlavy po paty, vyjíždí z hlubiny sukně a kravaty“. Některé sémantické absurdity zralého autora připomínají mladistvou prču předscén V+W. Pointa odvede čtenáře i diváka někam, a než se vzpamatuje, dostane zásah z úplně jiného hřiště.

Musí se to ovšem vysvětlit i dětem. „Milé děti, pointa je například: Na procházce se psem, zabývám se sexem, nevěsta je bohatá, prodáváme štěňata“. A tak se přes „Viagarské vodopády“ dostaneme až k vrcholu absurdity současného světa na křižovatce na Letné. Tady je to ještě umocněno napětím mezi idylou básně „Znám křišťálovou studánku“, zaznívající i v hudební reminiscenci, a hlomozem postindustriálního světa. Místo studánky, kam laně chodí pít, stává se křiľovatka „masožravým květem“: Po nekonečném čekání na zelenou hned zase padne červená „a důchodci - chodci, jak stěhovaví ptáci, se na výchozí chodník nazpět zpátky vrací“ – ale na protější chodník nikdy nedorazí. A proto ani vy, laskaví čtenáři a spanilé čtenářky, nepotřebujete zpáteční letenku z meteoritu této kosmické absurdity. A kým bude obydlen? Přece vámi!

PhDr. Ing. Jan Vodňanský, showman

Oldřich

Janeba

NEDĚLE, 18. KVĚTNA 2014

Hořký příběh o vyloučeném dětství

Hořký příběh o životě dospívajících dětí z pražského Jižního města, žijících na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulé století, vepsal do svého románu Wolf/ Útěk do země indiánů mladý pražský prozaik, textař a scénárista Oldřich Janeba.

Tři čtrnáctiletí žáci základní školy se na začátku příběhu kvůli klukovině střetnou s hroutícím se komunistickým režimem. Všichni tři, dva chlapci a jedna dívka, navíc vyrůstají v rozpadajících se nefunkčních rodinách, a to, co potřebují ve svém věku nejvíce, oporu v rodičích, kterých si mohou vážit, nemá ani jeden.

V první části příběhu se objeví kromě hlavních představitelů a jejich rodičů nenaplňujících rodičovskou úlohu několik pedagogů postrádajících přirozenou autoritu. Jedna z učitelek, zaslepená bigotní komunistická funkcionářka, které se bojí i ředitel školy, vyžaduje po jednom z hlavních hrdinů omluvu prezidentu Husákovi v podobě políbení jeho podobizny. Zpočátku směšná a téměř neuvěřitelná historka přeroste ve vážný střet, do kterého je zapojena i komunistická policie, Veřejná bezpečnost, ba dokonce i STB. V této části knihy se autor věnuje vykreslení atmosféry převládajícího strachu a podlézavosti, provázející totalitní školství i represívní orgány těsně před listopadem 1989.

Výsledek srážky dětí s režimem v podobě rozprášení jejich „party“ do tří základních škol však nepřinese nic dobrého. Chlapci skončí uvnitř tvrdého jádra sparťanských rowdies a dívka spadne do drogové závislosti.

Román je psán téměř reportážním způsobem, autor se nevěnuje ani kouzlení s jazykem, ani do podrobností zacházejícím popisům prostředí. Hned od začátku spouští až akční řadu obrazů, dovedených do pointy a zapadajících do sebe v podobě jakési mozaiky,  přičemž jednotlivé kamínky rozhodně nemají jásavé barvy. I když se příběh rozbíhá pomalu a místy jsou jednotlivé situace vskutku těžko k uvěření, po chvíli je čtenář vtažen do osudů tří hlavních představitelů a začne se s nimi ztotožňovat. V poslední třetině už knihu pravděpodobně nikdo nepustí z ruky veden skutečnou zvídavostí, jak to všechno dopadne.

Román Wolf/ Útěk do země indiánů je prvním dílem plánované trilogie. Nutno přiznat, že je to počin slibný, a to právě díky snaze podat historické svědectví o době, která ještě není důkladně zaznamenána, popsána a prozkoumána, a již upadá v nežádoucí zapomnění.

Ladislav Vrchovský, novinář

Aneta

Pavlová