můžeme se

pod to podepsat

Luboš Pavel vystudoval katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU.

 

V roce 2000 vyšla novela Dumbstin, pak pohádka pro děti i dospělé Neobvyklá pohádka o Šídlovi a Teplomilovi, na cestě po Ladaku sesbíral materiál pro knihu Příběhy Malého Tibetu. V roce 2015 vyšly humoristické povídky Pan Šimral přichází.

V nakladatelství Grada vyšla pohádková kniha O Kuliferdovi. S ilustrátorem Jardou Soumarem dali dohromady interaktivní ebook o tvorbě animací pro děti Dobrodružství animace. Luboš vymyslel a vydal Inspiračník – nápaditý zápisník pro lidi, kteří tvoří, organizují, vymýšlejí, zapisují si.

Audioknihy vytváří ve Studiu Creatio.

 

Divadelní představení Karkulka a detektivové

ukázky

recenze

Audioukázka z knihy O Kuliferdovi.

První kapitola.

Audioukázka z knihy Poplach v slepičím rajónu. Třetí kapitola: Vyhlášení války.

UKÁZKY

Neobvyklá pohádka o Šídlovi a Teplomilovi

Úspěchy bezdomovce

Neobvyklá pohádka o chudém krejčíkovi, který musí ušít princezně šaty na její první ples. Ale takové, jaké nosí víly! Možná mu v tomto nelehkém úkolu pomůže nová pohádková bytůstka, která se právě o kousek dál zrodila z mlhy a par. Setkání potřeštěného krejčího a zasněné pohádkové bytosti vyvolá nejednu komplikovanou a humornou situaci.

Příběh hrál autor dlouho jako divadelní představení, takže je ověřen přímo v kontaktu s divákem.

 

Povídky, které jsou primárně psané pro vyprávění na divadle. Jsou to humorné historky, monology, plné nečekaných obratů a překvapivých asociací, typické svou košatostí vyprávění. Všední příhody i těžko uvěřitelné situace. Texty reflektují celé porevoluční období. Autor vzpomíná na první pankový koncert po revoluci, utahuje si z kurzů hubnutí, z chalupaření, věnuje se vztahům mezi lidmi nebo třeba meditaci. Poslední povídka Úspěchy bezdomovce dala název celému CD, které obsahuje celkem patnáct kapitol.

Ukázka:

 

Bylo nebylo, nedávno tomu. Všechno se odehrálo jednoho nevinného večera, kdy holčička Natálka, která už ležela v postýlce, slyšela, jak se rodí nová pohádka.

„A o kom ta pohádka vlastně bude?“

„No,“ potáhnu významně z nezapálené dýmky. Nezapálené proto, protože před dětmi se nekouří. „Ty staré pohádky už poslouchat nechceš, a tak to bude pohádka nová. Bude to pohádka o Šídlovi a Teplomilovi.“

„Jé, to je fajn,“ tleskala Natálka nadšeně.

„Ano, myslel jsem si to.“

„A jak ti dva vypadají?“ zvědavě se ptala.

„Klid, všechno se brzy dozvíš, začínám totiž vyprávět.“

„A kdybys náhodou uprostřed vyprávění usnula, dopovím ti to zítra, nemusíš se bát.“

„To já neusnu, tati.“

 

To ti tedy takhle jednou nejednou žila byla bytůstka jménem Teplomil. Vznášela se na palouku u lesa asi dvacet dva a půl centimetru vysoko, usmívala se na červánky, které ji hřály a rozechvívaly v ní všechny smysly i nesmysly, rozseté po celém širém těle.

A jak se Teplomil narodil? Jednoho krásného dne se odněkud odpařil, potom se vznesl a už zůstal viset. Díky tomu nepotřeboval nohy. Měl jenom dvě baculaté ručičky. Na dobráckém obličeji mu zářila dvě očka, nos rozpláclý mezi nimi jak knoflík. Brady měl Teplomil hnedle tři. A uši všude po celém těle. Díky tomu dobře slyšel.

Tahle zvláštní bytůstka si jednou na začátku léta povzdechla: „Cha, hochu, co ty víš, jaký je svět? Už tě nebaví se tady nad paloučkem vznášet. Vydej se do světa! Něčemu se naučit, u něčeho být, něco vidět, co bys pak mohl doma vyprávět.“

Takže takhle, sám se sebou rozmlouvaje, rozhodl se učinit hned, k čemu se rozhodl. Naslinil prst, aby zjistil, odkud vítr vane, a pak volným tempem odplul ladně směrem na jih.

 

„A kde je Šídlo?“ vyzvídala Natálka.

„Jaké Šídlo?“

„Slíbil jsi přeci, že pohádka bude taky oᅠ Šídlovi.“

No, to je pravda. Na Šídla jsem trochu pozapomněl. Kde by mohl být? Slib se musí dodržet. Podíval jsem se z okna a to mě osvěžilo pro další vyprávění.

V té době, avšak na jiném místě, ani ne tři hodiny jízdy unaveným koněm, v jednom malém domečku se zrovna netrpělivě vrtěl Šídlo. Vrtěl se uprostřed tmavé místnosti s malým okýnkem, stolkem, rozvrzanou židlí, lampou vysokou jako hubený člověk a také nahou krejčovskou pannou. Ano, navzdory svému jménu provozoval řemeslo krejčovské. Nástroj šídlo totiž, pokud to, Natálko, nevíš, používá obuvník.

Šídlo by rád do něčeho píchl, rád by něco spíchl, jenomže nebylo co. Neustále z okýnka vyhlížel, nejde-li si k němu nechat ušít šaty nějaká paní nebo alespoň slečna, ale nikdo nešel.

Co dělat, když není co dělat? Šídlo se pokusil usadit se na židli, ale hned zase vyskočil. Kdosi totiž zaklepal.

Bylo to velice jemné zaklepání, že chvíli myslel, jestli snad nemá jenom nějaké halucinace. Byl už vyskočený, pár kroků od dveří, ale přesto se zdráhal jít otevřít. Popadl ho totiž najednou strach, aby to nebyl docela obyčejný omyl.

Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát o poznání hlasitěji. Šídlo hbitě přiskočil a otevřel dvířka. Venku stála dívenka, že kdybyste foukli, tak... tedy asi by se nic nestalo.

„Ále, to jste vy?“ podivil se krejčí.

„Mohu s vámi mluvit, pane Šídlo?“

„Ale jistě, ale jistě,“ koktal rozčilením, „pojďte prosím dál. Co vás ke mně přivádí, takhle pozdě večer, princezničko?“

„Víte, pane Šídlo, můj královský papá pořádá za týden ples na moji počest.“

„To je skvělé, to je skvělé, vaše Počest si to jistojistě zaslouží,“ jásal krejčí, patrně přehlédl princeznin smutný tón.

Hitlerovy placky (povídka)

 

Já nevím, že si ti lidi dneska stěžujou, že už ani nemají nic do huby. To když já neměl nic do huby, chachá! to se s dneškem nedá srovnávat. Jenom si vemte, co se všechno vyhazuje do popelnic. Dneska už máme i speciální hnědý popelnice jenom na jídlo. Chudák se nemusí přehrabovat.

Takže, když jsem bydlel s mým kamarádem Martinem Ferdusem ve sklepním bytě, tak jsme často neměli co jíst. Vedli jsme bohémský život, to znamená, že jsme to nechávali na bohu. Byli jsme svým způsobem věřící. Například jsme věřili, že se uživíme jako umělci. Já psal ulítlý, temný povídky, tak záhadný, že jsem jim nerozuměl ani já a Ferdus psal scénáře a točil filmy. Tak symbolický, že každýmu musel vysvětlovat, co ty symboly znamenají a navíc ho to stálo všechny peníze, co vydělal po brigádách.

Nejčastěji chodil do Douwe Egberts balit kafe a z legrace přidával do těch pytlíků projímadlo, protože jinak to byla dost nudná práce, tak si to dělal kreativnější. On tam chodil pod falešným jménem Petr Koníček, protože to byla brigáda jen pro studenty, což on nebyl. Tak on tam stál u toho pásu jako Charlie Chaplin a promýšlel si zasněně ty svoje scénáře a občas na něj někdo zavolal „Petře!“ nebo „Koníčku!“ a on vůbec nereagoval, což je pochopitelný, jelikož nebyl zvyklej, aby na něj někdo volal Petře nebo Koníčku. Takže si brzo vysloužil přezdívku „Mimoň“ a bylo to s tím jménem vyřešený.

Ale to jsem utekl od jídla. Někdy jsme opravdu neměli co jíst, kafe bylo vždycky, z nějakého záhadného důvodu, asi proto, že kafe jsme ani jeden z nás nepili. Ferdusovi to nedělalo dobře na ledviny a já zas po kafi okamžitě usnul. To bylo až záhadný, jak já rychle usnul, jako Vávra, že ano, dva tři loky, něco jsem zažbrblal k Ferdusovi, estli je to kafe z obchodu nebo z Douwe Egberts a odpověď jsem žádnou neslyšel. I kdyby byla, už byl v limbu.

Návštěvám chutnalo, to ano, kafe je vždycky nakoplo a už letěli ze dveří. My měli totiž toaletu venku na dvorku. Martin se jim pak omlouval, že vzal v práci špatnou várku…. Já ho za to nesnášel, kolik holek už potom ke mně podruhý nepřišlo. Takže s holkama to u nás bylo blbý. No a tím se dostávám k jádru pudla. Vařit jsme si tudíž museli sami. A jednou, když nebylo z čeho, Ferdus povídá: „Uděláme si hitlerovy placky.“

Je vám jasný, že jsem se na něj díval dost nedůvěřivě? Ukázalo se ale, že hitlerovy placky jsou mouka, voda a sůl. Vodu a sůl jsme měli, s moukou to bylo horší. Řekl jsem mu: „Hele, je to tvůj nápad, běž vyžebrat od sousedů trochu mouky. Na, vem si pytlík od tabáku, aby to nevypadalo, že chcem všechnu. Já zatím rozdělám v míse sůl s vodou.“

Ferdus se skutečně za chvíli vrátil s moukou i se sousedkou, protože když jí Martin pověděl, že má v plánu dělat hitlerovy placky, tak jí to velmi zaujalo. V životě o ničem podobném neslyšela. Znělo to exoticky. A v tu chvíli dostal Ferdus ten spásný nápad a odběhl ven obtelefonovat pár známých a pozvat je na naše hitlerovy placky.

Samozřejmě nikdo nechtěl přijít jen tak, takže jeden přinesl kus sýra, jiný domácí marmeládu, i pár vajíček někdo donesl, objevila se tam i lahvinka vína, někdo, když viděl, jak teprve kuchtíme, odběhl na roh pro špenát, zkrátka, bylo to tenkrát celkem fajn.

Lidem hitlerovy placky ohromně chutnaly, povídalo se, popilo se, byla dobrá nálada, a my od té doby vždy věděli, co máme dělat, když se nám ve spíži proháněla meluzína. A tato setkání později mezi našimi přáteli vešla ve známost jako „oslava konce 2. světové války“. Pravda, vzniklo to původně jako krycí název těch kamarádů, kteří potřebovali říct něco doma rodičům, když odcházeli a brali sebou z ledniček a spíží zásoby, ale časem se na tento pravý důvod zapomnělo a názvu jsme užívali všichni.

Recenze

Příběhy Malého Tibetu

Neobvyklá pohádka o Šídlovi a Teplomilovi

O Kuliferdovi

Galerie

Nahoru

Vytvořilo Studio Creatio v roce 2015

Papyro - stránky sami zdatných autorů vydávajících si knihy převážně vlastním nákladem.